Dana Bartošová

Jsem vášnivá cestovatelka a terapeutka, která ráda boří mýty o tom, že něco nejde nebo nefunguje.

Dlouhodobě žiji a pracuji v jihovýchodní Asii a pokaždé se s láskou po čase
vracím do Česka, které navždycky zůstane mým prvním domovem. Před
nedávnem jsem si spolu se svým českým přítelem postavila rodinný dům
z bambusu na tropickém ostrově uprostřed Indického oceánu, o kterém jsem
už jako malá holka snila.

Jsem autorkou projektu Bambusový sen – životního stylu, prostřednictvím
kterého inspiruji lidi, kteří stejně jako já chtějí žít po svém, jejich radostí je
cestování spojené se životem a prací v exotice a kteří touží po svobodnějším a šťastnějším životě, ve kterém si pravidla mohou vytvářet především ONI SAMI.

Před pár lety jsem se rozhodla, že už nechci žít svůj život podle představ
svých nejbližších, ale že je načase prosadit si odvážně svou vlastní cestu, po
které jsem tak dlouho toužila.

To vše za cenu případných budoucích zisků i ztrát. Věděla jsem, že být svobodná sama v sobě je tím největším darem, co si mohu dát, a neváhala jsem si tedy pro svou svobodu skočit. Sbírám tak zkušenosti a dovednosti, které bych bez opuštění své osobní bubliny jen těžko získala.

Vyzkoušela jsem si, jaké to je žít a pracovat po dobu pár let uprostřed tepajícího Bangkoku v Thajsku či na tropickém ostrově Lombok v Indonésii, který se nachází hned vedle Bali. Ostrov Lombok se mi díky vlastnímu domu
stal osudným.

Mám i pracovní zkušenosti z Turecka  a po dobu několika týdnů jsem žila také v místní rodině v Brazílii. Ve svém volném čase i hodně cestuji a na kratší dobu jsem navštívila už mnoho zemí a viděla značnou část zeměkoule.

Vždycky jsem věděla, že chci od života hodně a že jej nechci jen tupě prožívat, ale ochutnávat všechny jeho barvy plnými doušky. Žít každý den naplno. Moje sny a představy pro mě nejsou nedosažitelnou metou a plním si všechny z nich. I ty nejšílenější.

Jedním z mých velkých snů bylo poznávat svět. Ne ale pouze tím způsobem,
že někam vycestuji na pár dní a nestačím dané místo ani pořádně poznat.
Potřebovala jsem mnohem větší hloubku.

Být v dalekých koutech světa, které jsou tak moc odlišné od naší evropské domoviny, a nechat sebou prostoupit to pro nás exotické tajemno.

Pobývat na jednom místě v zahraničí delší dobu, abych naplno pochopila tamní kulturu a stala se její součástí.

Být přijata místními lidmi a procítit tak všechno jinak, než jen jako obyčejný
turista. Abych se na onom místě cítila jako doma a ne jako cizinec, který
přijede a za krátkou chvíli zase odjede.

Vždycky jsem snila o životě někde hodně daleko. Na malém ostrově v exotice
uprostřed širého oceánu, kde jsou lidi, jejich přemýšlení, tradice a zvyky
diametrálně odlišné od těch v západním světě.

Toužila jsem po nevídaném dobrodružství, rozmanitosti a poznávání úplně nových věcí. Chtěla jsem cestovat po celém světě, žít a pracovat v zahraničí a nemít žádná omezení pro tento svůj snový styl života.

Žila jsem v malinkatém městečku v jižních Čechách a byla svou rodinou
předurčena pro život co nejblíže svému domovu. Pro všechny z nich byl život
nejstarší dcery/vnučky někde daleko za oceánem naprosto nepředstavitelný. 

Dokonce jsem nejdřív nesměla jít ani studovat univerzitu do Prahy nebo do
Brna (bylo mi to rodinou zakázáno), ale pouze do Českých Budějovic, abych
byla domovu co nejblíž. 

Uvnitř mě ale sžíral strašně silný pocit nesvobody, který mi znemožňoval žít
kdekoli se mi zamane. Tlak rodiny byl velký a já probrečela noci, kdy jsem
toužila po „vzlétnutí“ a opuštění těchto nesmyslných hlavových hranic,
objevování exotických dálek, životě a práci tam a nebýt omezována limity
ostatních.

Nehledě na to, že jsem se neustále od své rodiny či lidí kolem sebe setkávala
s názorem, že něco nejde, že něco není možné, že bych měla být přece
normální a žít ideálně tak, jako žijí všichni. Většina z nich nechápala moje cíle
a já se mnohdy bála před nimi naplno o svých snech mluvit, aby mě nepovažovali za naprostého cvoka, který chce žít prostě jinak, než jak se to
normálně dělá.  Zažívala jsem, jaké to je být hodnocena a odsuzována
ostatními kvůli odlišným životním cílům. 

Obrovský zlom pak přišel v roce 2012, kdy mě můj brazilský kamarád, kterého
jsem potkala na gymplu v jižních Čechách, opakovaně zval do Brazílie. Chtěl
mi svou rodnou zemi ukázat, byl na ni patřičně pyšný. A to byl moment, kdy
jsem doma naplno vystrčila růžky a oznámila, že i navzdory jejich nevoli chci
letět do jižní Ameriky a že mi v tom přece nemůžou bránit. Že je to pro mě
skvělá příležitost a nemůžu ji jen tak zahodit.

Tohle bylo poprvé, kdy jsem se sice opět setkala s odporem a nesouhlasem
rodiny, ale tuto negaci najednou vystřídalo nečekané jasno a povolení, že
mohu tedy letět, pokud opravdu tak moc chci.

A já opravdu tak moc chtěla. Netoužila jsem v ten moment po ničem jiném.

Chtělo to velkou dávku odhodlání, naprosté vystoupení z komfortní zóny,
neboť do té doby jsem na vlastní pěst necestovala, a bála jsem se dokonce
jezdit sama i českými vlaky v rámci České republiky.

Doslova mě děsila představa, že cestuji někam úplně samotná.

Někde uvnitř jsem ale věděla, že pokud tuto šanci teď nevezmu a nepoletím,
tak už nejspíš nepoletím nikdy.

Koupila jsem si letenku a za pár měsíců se sama vydala na severovýchod
Brazílie, kde na mě už čekal můj kamarád a jeho fantastická rodina. Jejich
apartmán na pobřeží Atlantiku, prázdninový dům na pláži, silný brazilský
temperament a celkově velmi odlišný styl života mě naprosto pohltily.

Stala jsem se tak přirozenou součástí tohoto pro mě naprosto exotického
života a já díky úzkému kontaktu s místními lidmi zažívala zahraničí úplně
jinak, než kdybych byla jen obyčejný turista. Zažívala jsem to přesně tak, jak jsem si už dříve vysnila, ale do té doby to bylo jen v mých bujných představách.

Šla jsem do hloubky a vychutnávala si tu úžasnou pestrost jihoamerického
života. Bylo to přesně TO ONO, po čem jsem už tak moc dlouho toužila a
chtěla jsem, aby to i po návratu domů pokračovalo a nebyla to má první a
zároveň poslední velká zahraniční cesta v tomto duchu.

Po více jak měsíci jsem se vrátila z Brazílie do Čech a měla pocit, jako bych
se znovu narodila. A není se čemu divit – vždyť jsem si právě splnila obrovský
sen, jehož realizace pak enormně ovlivnila můj budoucí život.

Svět se mi s mou brazilskou cestou otevřel a já tu výzvu přijala. Od té doby
vyjíždím do světa nejen na kratší výlety, ale především za dlouhodobým a
navíc pracovním účelem.

Můj příběh a přístup k životu i cestování je pro mnoho lidí inspirativní a proto ho dnes sdílím. A dnes jsi to třeba ty, koho mohu popostrčit kupředu a ukázat, že si i ty můžeš tvořit vlastní pravidla pro život. A plnit si své sny...